NORSKO 1. část

ODLET

Martin má zpoždění, balíme stan ke krosně fólií, Péťa ztrácí letenku při odbavení, a přesto jsme u gatu jako první!! Let byl vpoho, trval 2 hodiny a 3 minuty. První menší stresy přišly při čekání na zavazadla. U jednoho pásu čekali lidi ze čtyř letů. Najít své zavazadlo trvalo asi půl hodiny. Vše nám dojelo a mohli jsme vyrazit pro auto. Paráda! Máme oktávkuJ Další super věc – SLUNCE – snad ne poprvé a na posled. Vyrazili jsme směr sever. Po cestě byla žízeň, tak jsme se stavili na benzínce pro vodu… stála 32 korun… Norských korun… kurz 3,33… 1,5 litru vody stála 105 Kč. Za dalších dvacet minut jsme natrefili na obchod… ta samá voda stála 16 korun… Norských korun.

Dojeli jsme k největšímu jezeru Norska. Po mnoha kilometrech se na nás usmálo štěstí. Štěstí v podobě parádního místa ke spánku. To se sice nacházelo na čůrací zastávce norských řidičů, ale naštěstí jsme přes noc moc návštěv neměli. Na břehu bylo parádní molo, které svádělo k tomu se na něm navečeřet. A svedlo nás. Martinova sekaná, chleba 1 + 1 zdarma a výhled na mihotající se Lillehammer. Ještě ten první večer se dostavil ten parádní známý pocit štěstí. Jsme na dovolené. Čeká nás spoustu zážitků, jedeme do neznáma, nevíme, co nás čeká. Jen je jasné, že následujících pár dní si užijeme společně.

DEN 1.

V noci začalo pršet a Norsko nám ukázalo svou odvrácenou tvář. Pršelo celý den. Přes den jsme byli v Lillehammeru na skokanských můstkách a odpoledne jsme se přesunuli do Randsverku a ubytovali jsme se v chatičce s topením. 400 korun… Norských korun… Takže dobrý…

DEN 2.

Ráno jsme se vzbudili a byla pořádná mlha, vykukovalo za ní ale sluníčko. Předpokládali jsme, že bude hezky. A taky že jo. Během chvíle se mlha rozpustila a bylo krásně. Na srazu u benzínky s rafťákama jsme byli akorát a společně jsme vyrazili k řece. Následovalo soukání do neoprenu. Pro všechny zážitek. Máme to obléknout po rubu a postupně ho na sebe soukat nebo do toho lézt jako do kalhot? Sláva, jako do kalhot! Podařilo se, teď ještě „nepromokavou“ bundu, neoprenové boty a vestu. A boty pod kalhoty nebo přes? Pod. A jediný Péťa to měl správně. Vestu pořádně utáhnout. Pořádně znamená tak, abys nevypadl, když tě za ní někdo zvedne do vzduchu za rukávy. Na závěr přišla helma a pádlo a mohli jsme nasednout do raftu, ale zatím jen nasuchu. Následovalo asi hodinové školení o bezpečnosti. Zvolili jsme si demokraticky vůdce raftu – Radku. Podle ní se pádluje a za všechno může ona. Přišel správný čas na nalodění. Snesli jsme raft dolů k řece a nasedli.

Nějakou dobu měl být „olej“. Ve smyslu řeky Sjoa to znamenalo, že jsme byli po pár metrech mokrý a nepromokavá bunda promokla. Vyzkoušeli jsme základní povely jako vzad, vpřed, pravá vzad. To nám šlo. Chvíli jsme si jeli, houpali se na vlnách, přejeli pár malých peřejí a pak to přišlo. První překvápko. Zajeli jsme do laguny a cvičili vyklopení z raftu. Teda spíš nalodění zpět do raftu pro případ, že bychom se po cestě vyklopili. Všichni jsme si sedli na jednu stranu raftu a překlopili se. WOW!!! Ta voda je fakt šíleně ledová. Všechno v těle se sevře a prvních pár nádechů jde ztuha. Po chvíli člověk z toho šoku začne zase vnímat a hledat raft. Důležitý pokyn úvodního školení všichni splnili. Dostat se na příď nebo na záď raftu a chytit se lana. Další povel – pustit se lana. Povedlo se. River-guide raft otočil zpátky, vyškrábal se nahoru do raftu a za vestu vytáhl zpět prvního člověka. Aha, už víme, proč má být tak natěsno utažená. Postupně byli všichni vytaženi a troufnu si říct, že se pak jelo s větším respektem k řece, která v překladu znamená jiskřivá. 

Pak přišlo to pravé pohoupáníčko. Peřeje, válce, vlny, prostě silná tekoucí divoká řeka. Podél řeky vede silnice, pak ale teče do soutěsky a to je teprve ta pravá divočina. Chvíli jsi na vlně, chvíli pod vlnou a často přímo v ní – aspoň první háčci. Pak přišel poslední kus sjezdu a rozhodnutí, zda zkusíme projet jeden válec, kde šance projet ho, je tak 50 na 50. Jednohlasně – JEDEME!!! První část válce jsme projeli bez obtíží. Pak přišel náraz, raft se zvedl, naklonil se a pravá část posádky zahučela po hlavě do vody. Do vody? Cože? To není voda? Spíš hodně nabublaná minerálka. Zvláštní pocit propadnout hlouběji než čekáš. A jak se z těch bublinek dostat nahoru? A kde je vůbec nahoře? Uf, nebe, slunce, raft, břeh, jsme zachráněni. Mírně v šoku se dostáváme na břeh a opět víme, proč jsme museli projít dřívější koupelí. Nasedneme znovu na raft a už jen pár metrů dojedeme do přístavu. Po vytažení raftu na břeh následuje další těžký úkol – a to dostat se z neoprenu.