Jednoho dne se stalo, že jsem se přihlásila na ukázkovou hodinu jógy v práci. Očekávání žádné, protože jsem zvyklá, že když cvičím, pořádně se u toho zapotím a je to makačka. Představa toho, že budu cvičit na karimatce, bez bot, budu muset správně dýchat a tak, nebylo to, co by mě přesvědčilo, abych se na jógu těšila.
Pak přišel den D. Ráno jsem hodila do kabelky kraťasy a triko a s pošklebkem ve tváři i sportovní podprsenku. Po pár hodinách v práci jsme ve dvou vyrazily na první seznámení se s tímto sportem nesportem. Musím přiznat, že jsem byla dost nervózní, protože jsem si představovala různé pozice slunce a další věci, které znám z filmů, a myslela jsem si, že se bude očekávat, že různé propletence svých vlastních rukou a nohou budu zvládat. Nicméně ve dvou se to lépe táhne (sama bych tam nešla), tak jsme prostě sešly dolů do odpočinkové místnosti, převlékly jsme se, seznámily se sympatickou lektorkou a pak to začalo…
Prý budeme cvičit 30 - 45 minut. Ach jo, to jsem teda zvědavá. Nejdřív jsme se trochu protáhli. OK, to bylo příjemné, na všechny čtyři – vyhrbit záda jako kočka a pak se prohnout. Protáhnout nohy, ruce, kyčle, super. Po deseti minutách si říkám, že už se vlastně cítím lépe, jsem uvolněná a můžu si jít zpět sednout do svého koutku v kanceláři. Omyl. Teď si jdeme protahovat podbřišek, bederku, kyčle, prostě celý střed těla. Pozice na „bobku“ s roztaženýma nohama, zadkem se skoro dotýkám karimatky, a tak si pro sebe říkám, že jsem vlastně kolegům vděčná, že na první hodinu jógy nešli a v této pozici mě nevidí.
Vzhledem k mým četným úrazům se začínám bát o svoje kolena a to jsem ještě netušila, že se v této bobkové roznožce budeme pohupovat. Tak to nedám. To je na mě a na má svatá kolena opravdu moc. Nakonec se přesvědčím a zkusím se zhoupnout s vědomím, že už možná nevstanu a po zbytek života se budu jen koulet. Ále, to je příjemné. Zhoupnutí doleva, zhoupnutí doprava, kolena drží. Jéé, bederka se fakt uvolňuje, kolena překvapivě netrpí a možná je to příjemné i pro ně. Dalších pár zhoupnutí a cítím, jak se mi všechno krásně uvolňuje. Zajímavý pocit se uvolňovat a při tom pár minut před tím nevědět, že mám střed těla zablokovaný. Jo, tak tahle pozice se mi líbí. Nakonec vstanu a i kotníky a achilovky cítím jinak.
Neumím popsat jak, ale je to příjemné. Následují další cviky a protažení, učím se sledovat svůj dech, usměrnit své myšlenky. Nikdy bych neřekla, že pár minut cvičení dokáže ovlivnit můj názor na jógu. Dalším super zážitkem je protažení zápěstí a předloktí. Nejdřív se dozvídáme, že uděláme něco jako klik na pěstech. Haha. Tak pokud jsem zvládla bobkovou roznožku, tak držet váhu svého těla na pěstech fakt nedám. Mé zlámané a dokonce i drátované prsty, zlámaná zápěstí. Nee, to není pro mě. Chvíli se rozmýšlím, zda to zkusit a nakonec se rozhodnu, že tento pěstní souboj podstoupím. Oou, první pocity jsou děsné. Bolí to, je to nepříjemné. Ale tak co, říkám si, aspoň jsem to zkusila. Na chvíli jsme byli v kontaktu s podložkou jiným, asi už stým, způsobem. Pěsti a zápěstí si mohly odpočinout. A pak znovu vnitřní pěstní souboj. A hele, už to není tak strašné. Možná to začíná být i příjemné. Druhé uvolnění a poslední stoj na pěstech. Paráda. Už to zvládám jak profík. A přichází zase stejný pocit, jako jsem měla před chvílí v kotnících. Mám uvolněné ruce, najednou je cítím. Předtím jsem je také cítila, to je jasné. Teď jsou ale lehčí, ohebnější. To je asi to nejlepší popsání mých pocitů, které zvládnu slovy vyjádřit.
Posledních pár minut jen odpočíváme, soustředíme se na svůj dech, máme zavřené oči, na nic nemyslíme. Funguje to i na mne. 45 minut uplynulo jak voda, loučíme se a odpočatí fyzicky i psychicky se vracíme zpět do pracovního procesu.
Na závěr snad jen pár slov. Bez žádných superlativů, jen prosté konstatování. Je to fajn. Já jsem si to užila i přes počáteční obavy. A to stojí za to! :-)
